Levandule náš život ovládla vcelku nenápadně – v důsledku jednoho nevinného rozhodnutí. Ale hezky popořadě!

Před deseti lety jsme se přestěhovali z Prahy na kopec s výhledem na Říp, na krásné místo, kde svítí slunce po celý den. Vše u nás v rodině se vždycky tak trochu točilo kolem rostlin, takže nikoho z našich známých ani nepřekvapilo, že jsme se s vervou pustili nejprve do zakládání zahrady a až potom přišla na řadu stavba domu. Tak to s námi a květinami zkrátka je. 🙂

A pak, jednoho dne, když už dům stál, padlo ono zásadní, v podstatě nevinné rozhodnutí: Co zasadíme na terasu před okna? A co takhle levanduli? Ta by byla pěkná a bude se jí tu dařit. Těžko říct, jestli toho okamžiku někteří členové rodiny dnes nelitují a neříkají si: Proč to tehdy nebyla třeba tymián! Od té doby se totiž na kopci pod Řípem začaly dít věci!

Ti, kteří četli Zahradníkův rok od Karla Čapka, už asi tuší, jak u nás probíhá každá sezóna. To si tak jeden snílek leží celou zimu v knížkách, sleduje zahradnické weby, školky a levandulové farmy a vymýšlí co a jak. Koncem zimy už ho pořádně svrbí ruce. A tehdy přijde okamžik, kdy seznamuje zbytek osazenstva kopce s velkorysými plány, nadšeně poskakuje od nákresů ke knížkám a živě gestikuluje. O ostatní členy rodiny se pokoušejí mdloby, propadají depresi, před očima jim tančí obrázek ohnutých zad po zbytek roku. Rychle začnou snílka tahat za nohu zpátky na zem a v rámci zachování svého duševního i fyzického zdraví se ho snaží usměrnit.

Pak začne pracovní maraton. Hektické jaro, náročné léto se sklizní a na podzim příprava na nový rok. Zkrátka takový náš každoroční folklor.

Ale stejně pak přijde chvíle, kdy se po celém kopci line omamná vůně, všude to bzučí a my se na minutku zastavíme, koukáme se na Říp a říkáme si: No není to krása? Stálo to za to!

Fotka našich prvních levandulových pytlíčků určených k prodeji v nás už vyvolává jen shovívavý úsměv. Od té doby jsme ušli kus cesty. Deset let uteklo jako voda a my už se staráme o trošku víc keříků než tenkrát – bratru o 4 000!